Do podzemní továrny Richard

Inciátorem výpravy do vápencového podzemí severně od Litoměřic byl kamarád Honza Podhradský, nicméně připojili se i Kawi s Žemlí, Mouka, Nancy s rodiči Johnem a Zuzkou a samozřejmě Drobek, která je mým nejvěrnějším podzemním spojencem.

Z místa srazu v 11 hodin na zastávce Litoměřice Cihlena jsme zamířili rovnou ke vchodu, který nám už před rokem na puťáku doporučoval John. tehdy jsme našli pouze vodojem nad továrnou, dnes nám ale už nic nebránilo proniknout dírou v ocelových vratech dovnitř a kochat se krásnými i hrůznými pohledy na bývalý důl a poté továrnu sousedící s koncentračním táborem. A bylo tam vše: rezivé koleje, ostnaté dráty, zřícené stropy i tajemné sloupoví, elektrické rozvaděče, stísněné průlezy, cihelné vyzdívky, zatopené chodby a hlavně kilometry a kilometry chodeb podzemního labyrintu končícího úložištěm radioaktivního odpadu. Skutečně je těžké si v naší republice představit něco typičtějšího pro hledače podzemní romantiky.

O samotné podzemní továrně jsem sepsal tento článek, proto jen poznamenám, že jsme pod zemí strávili víc než čtyři hodiny a když jsme již v pozdním odpoledni vylezli (pouhý zbytek výpravy ve složení Drobek, Kawi, Žemle a já), zachránil nás před ujetím posledního vlaku do Brna jen vypjatý běh přes celé Litoměřice, díky kterému jsme stihli vlak v poslední vteřině.

Drtivá většina chodeb podzemní továrny Richard se hroutí. Nabobtnalé slínovce trhají stěny i stropy a do některých částí se přes závaly již nedá vůbec dostat. Pohyb v podzemí je skutečně nebezpečný.

Vzácně lze v Richardu narazit i na vyzdívky štol z cihel či betonu nebo zbytky dřevěné výdřevy.

Proslavené sloupové síně jsou nejzazším místem, kam jsme se dostali. Dál do hloubi země vede prakticky jediná cesta otvorem někdejší ventilace, na tu už ale nezbyl čas do odjezdu posledního vlaku.